LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Procházku dějinami VITACITu, vzácného zboží české metalové historie, které, dalo by se říci, si kolikrát přehazovalo samo sebe jako horký brambor, jsme přerušili v okamžiku, kdy byla v domácích končinách svržena odporná diktatura srpu a kladiva, a kdy to (paradoxně) vypadalo, že by se kapele už konečně mohlo začít dařit úplně ve všech směrech...
„Vzhůru přes oceán“ (1990)
Krátce po sametové revoluci si VITACIT (mezi jinými) zahraje na „Koncertu pro všechny slušný lidi“ a pak už vše s maximální vervou směřuje ke kýženému debutnímu albu „Vzhůru přes oceán“ (což je, mimochodem, proročtější titul, než se v té době mohlo zdát). To vychází u Multisonicu relativně pozdě až na podzim roku 1990, ale znamená další zadostiučinění pro všechny fanoušky kapely, neboť jeho prostřednictvím se VITACIT jako jeden z posledních zařazuje mezi domácí metalovou elitu, která už má svém kontě i dlouhohrající album.
A ne ledajaké. Deset jeho položek, v drtivé většině z Dodovy autorské díly, bylo už jen z principu sbírkou vynikající heavy metalu, neboť, jak už bylo zmiňováno, Dodo v té době v domácích vodách zářil jako bolid na večerním nebi a zbytek kapely mu při tom byl těmi nejdokonalejšími sekundanty, zocelenými měsíci a léty společného hraní. Není proto v jeho relativně krátkém hracím čase prakticky okamžik, kdy by vám z hracích drážek nevyrazil vstříc mimořádně zvučný ocelový kus, posouditelný jen pravým měřidlem heavymetalové kvality s opravdu dostatečným rozsahem – menší škála by totiž na některých místech nemusela stačit.
Desku otvírá „Libido“, Dodova instrumentální libůstka, která ovšem přesně ukazuje, jaký autorský a umělecký vulkán v něm číhá. A následující „Dragon“, skladba v té době vlastně poměrně nová, to vzápětí stvrzuje. Majestátní úvodní rozčes, titánské tempo, kytara tvrdá jako skála a refrén z kategorie nezapomenutelných. Tohle je heavy metal par excellence, rozehrávající s posluchačem až ďábelsky nebezpečnou hru. Stvrzují to již tehdy klasické „Zvony“ s geniálním riffem, řezavý marš „Rebel“, lascivně koketující s dvoukopákovou palbou, a další nesmrtelný tahák, prakticky powermetalová „Loď“ s nadýchaným sólíčkem z tradičně mistrovské (jak jinak) Dodovy dílny.
V tomto okamžiku si dávný posluchač musel udělat pauzu, aby otočil vinylovou verzi alba na jeho druhou stranu, ovšem s náruživostí, s jakou to do něj VITACIT hustil, tahle malá pauzička neudělala vůbec nic. „Lovec lebek“ sice drobně zpomalil, ale znovu mohl školit metalovou produktivitu, stejně jako následující titulní kus, uvozený nádherně zdvojenou vyhrávkou, a klipová „Sybila“, syrově rozdmýchávající atmosféru epického heavy metalu jako břit. Závěr nahrávky pak znamenal sázku na jistotu v podobě „Zvěře“ a poměrně odlehčenou „Beznaděj“ s textem, který jistě nechtěl aspirovat na nějakou literární cenu (včetně Dodova závěrečného výkřiku „Mrdat!“), nicméně obě tak nějak patřily ke koloritu doby, a upřímně si dnes bez nich „Vzhůru přes oceán“ představit snad ani nelze.
Obal celého debutu byl poněkud nepochopitelně ponechán bez jakékoliv ilustrace čistě bílý a o to víc na něm vynikla nová variantu loga VITACITu, která už jen podtrhla, že tahle kapela heavy metal nejen hraje, ale také dýchá a žije. Status, který si Dodovci vybudovali na revoluční domácí scéně, byl jejich prvotinou stvrzen do posledního puntíku, a kapele mohla být směle předvídána velká budoucnost.
(10/10)
„Máte se hnout“ (1992)
Jenže člověk míní a čas mění. S nově nabytou svobodou přestala Dodovi záhy ke štěstí stačit domácí ocelárna, pročež začal pošilhávat po zkušenostech a dovednostech západního světa. Nejprve v duchu toho vydal sólové instrumentální album „My Little World“ (1991) a netrvalo dlouho a na jaře téhož roku si zahrál s VITACITem naposledy, když následně odletěl do USA studovat kytarovou školu (tuhle skutečnost prý oznámil někdy v půlce koncertu v květnu v pražské Lucerně, což muselo mezi fanoušky kapely jistě vyvolat jakési déja-vu).
Jeho osiřelí spoluhráči tak byli postaveni před rozhodnutí co dál, což zejména v situaci, kdy nikdo přesně nevěděl kdy a zda vůbec se Dodo vrátí, neznamenalo určitě nic jednoduchého. Nakonec zvítězila „varianta brod“ – VITACIT za mikrofon přijal Fanyho Stehlíka, k druhé kytaře Petra „Edu“ Kocoura (oba ex – DR. TRICERATOPS) a razantně změnil styl: po soudobém vzoru začal podobně jako třeba CITRON (album „Sexbomby“ ze stejného roku) koketovat s americkým street rockem. Výsledkem byl odchod nesouhlasícího Ivana Poláka, jehož za bicími nahradil Štěpán Smetáček (ex – ŘETĚZ, ARAKAIN) a album „Máte se hnout“, jež pro mnohé fanoušky VITACITu znamenalo skutečný šok (a to nejen z pohledu na obal a nové logo skupiny). Místo „Zvonů“ najednou „Na to nemám“ dýchající SKID ROW, zdálo se to být skutečně jen jako pro silné nervy.
Ale taková zkrátka byla doba a VITACIT v tom koneckonců nebyl sám. K jeho cti může sloužit, že pokud byste si „Máte se hnout“ pustili bez kontextu a dosavadního povědomí o tom, co byl a je VITACIT, a co a jak hrál, objevili byste na něm poměrně slušnou tvrděrockovou nahrávku, jíž nescházelo pár hitů i silnějších okamžiků. Již zmíněnou úvodní „Na to nemám“, říznou „Růže pro Fortunu“ s hostujícími Lucií Bílou a Marcelou Březinovou, příjemnou baladu „Doufám“, výživnou titulní „Máte se hnout“ a samozřejmě rádiovou „Modrý oči“. A nesmím samozřejmě zapomenout ani na jedinečný hlasový výraz Fanyho Stehlíka, který k novému výrazu kapely padl jako ulitý a stal se tudíž pro skládačku nového alba naprosto nepostradatelným. Suma sumárum to tedy nebyla vůbec špatná práce, jen okolnosti jejího vzniku a její načasování se nakonec otočily proti ní samotné.
Album se proto nedočkalo žádné zásadní odezvy, a zatímco Dodo souběžně slavil úspěchy s mnohem konzervativnějším materiálem na sólovém albu „Dráždivý dotek“ (jejž proslavila zejména účast amerického kytaristy Guy-Mann Dudea a singl „Soudím“), VITACIT začal nenávratně mířit ke svému prvnímu konci. Štěpána Smetáčka vystřídal Lukáš Doksanský (později ARAKAIN), pro sampler „Dej mi víc… OLYMPIC“ ještě nahrál cover skladby „Nikdo nejsme akorát“, ale to bylo pohříchu vše. A tak se ještě téhož roku, více než patnáct let po svém vzniku a paradoxně také v hrůzostrašně krátkém čase poté, co byl na svém druhém životním vrcholu, VITACIT rozpadá.
(7/10)
„Navostro“ (1995)
K jeho znovuzrození došlo o dva roky později a to ze směru, z kterého by to čekal jen málokdo. Po drobné připomínce v podobě nově nahraných tří skladeb ze „zlatého“ období („Já chci se ptát“, „Snad odpustíš“ a „Drákula“) na sólovém albu Ládi Křížka „Klíč k mé duši“ totiž nový VITACIT zničehonic spíchnul Dodo, který se nedlouho předtím díky vítězství mezi kytaristy v anketě „Černá vrána“ účastnil projektu ZEMĚTŘESENÍ alias poctě Jiřímu Schelingerovi a ještě stihl vybudovat později proslavené nahrávací studio „Hacienda“ v Žirovnici. Při příležitosti nového startu skupiny k sobě přibral Kuřete na druhou kytaru, Karla Adama na baskytaru (který se tak po dlouhých létech vrátil do kapely, kterou spoluzakládal) a Daniela Hafsteina (ex – MOTORBAND, ex – KREYSON) na bicí a všichni společně pěkně přitvrdili. A to nejen v pomyslném vztahu k materiálu alba „Máte se hnout“, ale rovněž i ke všemu ostatnímu, co kdy VITACIT hrával.
Výsledkem bylo o rok později album se symbolickým názvem „Navostro“, protože to bylo přesně to, co VITACIT se svým projevem udělali. Bez velkých rozpaků začali hrát heavy metal skutečně „navostro“ a to samozřejmě nikoliv v tom duchu, že by jaksi fungovali bez spodního prádla. Přidali kila a kila ostrých kytar, brousících riffy málem betonové, Dodův hlasový projev rovněž zhrubnul (byť tedy zpívat v technickém slova smyslu nepřestal), a svůj celkový sound zhutněli, brutálně natlakovali a zbavili velkého procenta melodií. Nebyl to sice takový kotrmelec, jaký kapela předvedla před třemi roky, ale, přece jen, nepřipraveného a starých pořádků milovného posluchače tím zcela jistě překvapila.
Zda to byla šťastná volba, není nicméně tak nějak úplně jisté. Ano, kapela se vrátila k poctivému metalu, ovšem vzala to znovu poněkud oklikou. A za cenu dalšího obětování své nejtypičtější tváře dostala album, které samozřejmě není v žádném případě špatné, nicméně do někdejší slávy mu přeci jenom leccos schází. Zdaleka se na něm totiž nedaří budovat jen skladby silné a zubu času odolávající a naopak, něco z desítky jeho položek v souladu s tím silně připomene tradiční kovovou vatáž. Upřímná odpověď na dotaz k důležitým a podstatným okamžikům alba by tudíž rozhodně nezmiňovala celý jeho obsah a spíše než podat jejich konkrétní výčet (do kterého by si nicméně zasloužila zařadit zejména úvodní trojice „Heavy Rider“, „Lazaret“ a „Nebezpečná nálož“ a s nimi, dejme tomu, nejspíš ještě „Škorpion“ a totálně rozbrušující titulní kousek) by bylo důležité říct, že potenciál (zejména tedy ten riffový) je prakticky všude, ale docela často se jej nepodaří přetavit v dobrou metalovou skladbu se vším všudy.
A co že se na „Navostro“ stalo se vzpomínaným logem VITACITu? Hm, raději se ani neptejte…
(6,5/10)
„Zaživa mrtví“ (1996)
Následuje odchod Kuřete, kterého střídá Libor Matejčik (ex – MOTORBAND, ex – KREYSON) a VITACIT se poctivým koncertováním pokouší navázat na klasický „život“ metalové kapely, v jehož rámci předskakuje třeba na sklonku roku 1995 v Praze i věhlasným IRON MAIDEN. A protože tohle všechno Dodovi nejspíš vlivo do žil novou krev, vychází prakticky po roce od „Navostro“ další řadová deska s názvem „Zaživa mrtví“, která na svého předchůdce velmi těsně navázala i co se obsahu týče.
Na jejím obalu se (krom další absence klasického loga) sice píše, že autory jsou „Miloš „Dodo“ Doležal & VITACIT“, což zrovna nesvědčí o jednotné a demokraticky fungující skupině (a zároveň to jasně signalizuje věci příští), na druhou stranu ale zde i tak jméno kapely jasně dominuje, takže není nejspíš sporu o tom, že i tenhle kus je třeba počítat do její již tak chudé diskografie.
Jak už bylo naznačeno, „Zaživa mrtví“ se v mnohém podobá svému předchůdci a ze všeho nejvíc může být vnímáno jako jeho mladší sourozenec. VITACIT i zde podléhá diktátu ostře nabroušeného riffu, v jehož znamení znovu důsledně roztáčí kola svého metalového osudu. Podstatná změna oproti minule je zde vlastně jen jedna jediná – kapela si našla místo a čas pro pomalou skladbu („Noci jsou zlý“), která se okamžitě stala výrazným reprezentantem alba a v jistém smyslu zároveň tak trochu zjemnila jeho jinak velmi přísnou tvář. Podobně jako dříve se některé věci povedly více (první část alba na čele s „Přejít rozbouřenou řeku“ a „Voddělanej“) a některé méně (druhá část alba), a podobně jako dříve to také v souhrnu znamenalo nahrávku nikoliv průměrnou, ovšem zároveň také nikoli špičkovou.
(7/10)
Prázdno a učebnicové déja – vu (1996 – 2015)
Po albu „Zaživa mrtví“ opouští VITACIT Libor Matějčik a kapela po dlouhé době znovu jen ve třech nahrává příspěvek na domácí tribute album tragicky zesnulému basistovi METALLICY „10 Years After... A Tribute To Cliff Burton“ skladbu „Fight Fire With Fire“. Novým kytaristou se krátce na to stává Robin Davídek (ex – KRUCIPÜSK), ale to už prakticky jen pro pomalu nastupující vitacitovskou labutí píseň, za kterou může být považováno i třeba její předskakování ALICE COOPER v létě roku 1997. Pak už toho totiž moc nebylo a o rok později, po relativně hluchém období, v němž Dodo stihl zrealizovat svojí další sólovku „Dodo hraje Hendrixe“, je VITACIT definitivně rozpuštěn.
Další dění okolo domácí legendy je pak na dlouhou dobu v souladu s tím logicky vlastně nijaké. Dodo se věnuje svému studiu, živé hraní provozuje pouze pod svou vlastní hlavičkou (byť nejslavnější vitacitovské písně jsou samozřejmě povinnou součástí jeho koncertů) a o ostatních členech kapely není vlastně moc slyšet. Až po dlouhých jedenácti létech, v roce 2009, se zlehka pohnou ledy. To zase Láďu Křížka a Luďka Adámka, kteří už tou dobou spolu nějaký čas fungovali v obnoveném KREYSONu, kde rovněž občas živě zahráli i něco z pokladnice VITACITu, napadlo oživit také tohle jejich bývalé působiště. Slovo dalo slovo, plácli si s Kuřetem, a když je Dodo odmítl, přibrali další tehdejší parťáky z KREYSONu, kytaristu Radka „Reddyho“ Kroce (ex – FERAT) a bubeníka Zdeňka Pradlovského (SHAARK, MASTER) a společně dali vzniknout jakési vzpomínkové podobě kapely, která si nekladla za cíl nic víc, než jen živě provětrávat to nejlepší z jejího dědictví, pochopitelně z období s Láďou za mikrofonem.
Vydrželo jim to takto bez většího vzrušení a v pohodě ještě pár let, než přišel rok 2015 a s ním i učebnicové déja-vu, které sice nemělo tak zásadní dopad jako před 28-ti léty, ale jistá symboličnost se mu přece jen upřít nedala: Ladislav Křížek se znovu chytil lana od Radima Pařízka a odešel do CITRONu.
VITACIT a staří psi (2015 – ?)
V té době již nicméně se skupinou zlehka spolupracoval i další její někdejší pilíř, totiž (překvapivě) Dan Horyna, který se v předlouhém mezičase zbavil svých toxikomanických obtíží, znovu vdýchnul život i svému někdejšímu projektu MERLIN a na vitacitovských koncertech jste jej mohli vidět právě po boku Ládi Křížka. Jeho kompletní angažmá proto bylo logickým krokem, jenž následně vykrystalizoval v další verzi VITACITu, v němž se krom jistoty v podobě Luďka Adámka objevili také další staří známí: Fany Stehlík a Petr „Eda“ Kocour, k nimž se pak přidal i kytarista Honza Bouška (alternující zřejmě Kuřete, jinak letitého zvukaře slavného strahovského klubu 007) a bubeník Stanley Jahoda (ex – MOTORBAND). Až by se jeden ústy scénáristů české klasiky „Marečku, podejte mi pero!“ mohl ptát: „Kam až sahají Vitacitovi?“.
Společně živě oprášili téměř celou historii skupiny, a jak bylo slyšet a vidět třeba letos v únoru na koncertě v plzeňské Šeříkovce (kde mimochodem chyběl právě Kuře a za bicími jste mohli objevit Michala „Koloucha“ Daňka), není to ale vůbec špatná hudební společnost. Pravda, jejím motorem je především nostalgie, ale to je dnes vlastně velmi obvyklý způsob kulturního pohonu. Opravdovému životu metalové kapely, tak, jak jsem o něm již psal, se to sice nevyrovná, ale jak praví jedno domácí přísloví, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. VITACIT tak žije alespoň koncertně, a jak vyplývá z aktuálních vyjádření kapely na internetových vlnách, možná se můžeme dočkat i čerstvého autorského materiálu prostřednictvím nového alba.
V téhle souvislosti je myslím nesmírná škoda, že dodnes nikoho (a zejména tedy ze širokých řad členů a ex – členů kapely) nenapadlo sestavit či nahrát jakousi antologii VITACITu. Materiálu by zajisté byly spousty a je jisté, že již vzpomínaná, poměrně chudá diskografie tělesa, jež dnes mohlo klidně fungovat na principu třeba takového ARAKAINu (což znamená především vyhřívat se na výsluní české metalové scény a mít na kontě již třeba osmnácté studiové album), by si dozajista zasloužila podobně tučnou injekci.
Fanouškům kapely a fyzických nosičů v jednom proto prozatím zbývá jen poměrně široká nabídka již naťuknutých bootlegů (a ne tedy jen těch s Láďou Křížkem za mikrofonem), jejichž orientační soupis naleznete o kus níže. Protože VITACIT zkrátka patřil a patří do zlatého fondu československého heavy metalu a nemít možnost si jej připomínat jen proto, že, ať už kvůli vnějším či vnitřním příčinám, toho nestihl moc nahrát, by bylo dozajisté hříchem málem smrtelným.
Na to je ten metalový život kolikrát až příliš krátký a kapel, jako byl (a je) VITACIT, až příliš málo.
Doporučená bootlegrafie (dle Wikipedie):
• 1983 – Koncert
• 1985 – Nahrávky 1979 – 1985
• 1987 – Poslední Barča – únor 1987
• 1987 – „Barča“ 29. 9. 1987
• 1988 – Horká kaše
• 1988 – Live in Lucerna
• 1988 – Live in PKOJF
• 1989 – Live in Gottwaldov
• 1989 – Ostrava 1989
• 1989 – VITACIT ve Futuru
• 1989 – Dopravní podniky 1989
• 1990 – Vzpomínky na minulost
• 1990 – Live Chomutov
• 1990 – Live in Blatná
• 1990 – Trutnov
• 1990 – Ostrava 22. 11. 1990
• 1990 – Nahrávky 1984 – 1990
Zaživa mrtví (1996)
Navostro (1995)
Máte se hnout (1992)
Vzhůru přes oceán (1990)
Spadla klec/Drákula (1989)
Strach/Poutník životem (SP) (1989)
Já chci se ptát/Peaceman (SP) (1989)
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.